Recenze: Daleko od hlučícího davu

Neuplyne snad jeden jediný rok, kdy by nás v kině nečekala adaptace slavného románu z období staré neboli viktoriánské Anglie. Otázkou zůstává, zda stále mají tyto adaptace co nabídnout. Většinou se totiž jedná již o několikáté zpracování, takže opět sledujeme příběh, který důvěrně známé, věty, které jsme už slyšeli, jen z úst jiných herců. Z uplynulé dekády dle mého stojí za zmínku snad jen vynikající adaptace Jany Eyrové, kterou má na svědomí režisér Cary Fukunaga a adaptace Pýchy a předsudku Joea Wrighta. A právě Pýchu a předsudek může zdánlivě na první pohled připomínat Daleko od hlučícího davu asi nejvíce.

Hlavní hrdinkou slavného románu Thomase Hardyho je Bathsheba Everdene (Carey Mulligan), zatímco všechny dívky v okolí sní o výhodném manželství, Bathsheba netouží po ničem jiném více než po nezávislosti a samostatnosti. Rozhodne se sama vést farmu, což ve své době bylo něco nevídaného. O Bathshebu se ucházejí hned dva muži, chovatel ovcí Gabriel Oak (Matthias Schoenaerts) a zámožný Willliam Boldwood (Michael Sheen). Vášeň v ní však dokáže probudit až třetí muž, mladý a pohledný seržant Frank Troy (Tom Sturridge).

Dánský režisér Thomas Vinterberg, který si udělal jméno především na vynikajícím dramatu Hon, umí navodit atmosféru. Filmu nechybí taková ta typicky viktoriánská romantika, kterou známe a milujeme z knih, nebo z éry zlatého Hollywoodu, Vinterberg totiž dokázal najít zlatou střední cestu mezi tím, kdy je celková stylizace doby ještě uvěřitelná a kdy se již může jednat o kýč.

Daleko od hlučícího davu však trpí jako mnoho jiných adaptací právě tím, že se toho na malý prostor musí nahustit příliš mnoho. Divák pak nemá moc šanci doopravdy splynout s postavami, jelikož se vše děje rychle. Hlavní hrdinka se za každou cenu snaží vymanit ze společenských konvencí, snaží se všem ukázat, jak moc silná žena dokáže být i bez muže, pro diváka ovšem zůstává její chování velkou záhadou. Ve filmu totiž moc nefunguje čas, budete mít pocit, že se vše odehrálo během jednoho měsíce a přitom uběhly roky. Na papíře je tedy Bathsheba nejspíše přesně ten typ hrdinky, ze které si mohou vzít příklad i dnešní ženy, kdežto na plátně můžete mít pocit, že hlavní hrdinka tomu, co prezentuje okolnímu světu, uvnitř sebe vlastně ani nevěří.

A právě zde se přímo nabízí srovnání s Pýchou a předsudkem z roku 2005. Vinterberg se stejně jako Joe Wright snaží vyjádřit vnitřní pocity postav pomocí dlouhých záběrů beze slov, ale nedokáže s tím pracovat až do konce tak, jako to mistrně dokázal Wright. Problém je nejvíce prohlouben asi v části, kdy na scénu vstupuje nejhůře napsaná a zahraná postava filmu, seržant Frank Troy, v tom okamžiku se začne vytrácet jakýkoliv přirozený vývoj postav, již není čas na dlouho záběry, zvrat začne střídat zvrat, ovšem divákovi není umožněno vše vstřebat a pochopit jednání postav.

Stále se však jedná o nadprůměrnou romantiku, kterou ale ocení především ženské publikum. Na film se krásně divá, záběry na anglickou krajinu ve spojení s hudbou Craiga Armstronga Vám nejednou vykouzlí úsměv na tváři a film s přehledem zvládla utáhnout výborná Carey Mulligan. Škoda jen té obrovské rozdílnosti kvalit první a druhé půlky.

Hodnocení: 70 %